Dívka v lazurových šatech

2. dubna 2014 v 20:10 | Janie |  o ničem
Za několik dnů to bude rok, co chodím s W. Pořád jsem se ještě neshodla ani sama se sebou, jestli dává smysl slavit nějaká výročí; je to stejná situace jako s Vánocema: "lidi se můžou sejít a udělat si příjemnej večer kdykoliv", "dárky můžeš dávat lidem co máš rád/a kdykoliv", atd. atd. Tak nevím. Nějak jsem se začala bát na něco se těšit, protože se mi zdá, že je všechno stoprocentně random a nikdy nedokážu odhadnout, jaký co bude. Jak je možný, že jednou zažijeme úžasnej den na výletě, jsme šťastný a pak celej večer probrečím, nebo naopak W večer stráví stěžováním si, jak jí přišlo že jí podvádím a jak jsem jí vždycky sebrala všechny lidi co jí měli rádi a nakonec je z toho nejlepší víkend. On je život celkem dost random.


Taky jsem se těšila na kapelu. Představovala jsem si, že najdu nějaký tři nebo čtyři holky se kterejma si budu rozumět, který budou poslouchat věci jako já (nebo aspoň punk), a když ne, aspoň že pochopěj, o co mi vůbec jde. Ale místo toho slyším jenom "Mohly bychom hrát něco od Nightwish?", "Mám si na koncert vzít to tričko Vypsaný Fixy?" a "Ta písnička zní v tom pomalým tempu dobře, aspoň nezní tak nasraně!"

Hodně věcí jsem si prostě představovala jinak.

Chtěla bych zase jít na koncert, vytancovat ze sebe duši, hrozně se opít, jít se spoustou lidí na noční bus, smát se, usínat, řvát. Už jsem zase v tom stadiu, kdy jsem unavená z toho, že nic nedělám. Ale já vážně nic nedělám. Nikam nechodím (minulej víkend jsem byla na koncertě v Café na půl cesty, ale to jenom náhodou), nic nevyrábím, nepíšu, nemaluju, už ani nečtu. Aspoň že ještě poslouchám muziku. (I když u toho stejně akorát přemejšlím o tom, jak je depresivní, že takhle nidky znít nebudeme a takhle nikdy zpívat nebudu.)

Dneska jsem po nevím ani jaký době začala číst. A hned Rozhovory s útěkem. Jasně že jsem si to koupila proto, že to napsala Bára Basiková, ale není to důvod, proč tu knížku tak miluju. Je psaná jinak, než jakákoli knížka, jakou jsem kdy četla. A je v ní tolik vrstev různejch myšlenek a pocitů a zážitků a obrazů a přání a vzpomínek a pravd, že v ní vždycky najdu něco novýho, něco při čem mám ten úžasnej pocit to jsem si přece vždycky myslela akorát jsem to nevěděla a neuměla to zformulovat. Je to skoro rok, co jsem Rozhovorty s útěkem četla poprvé, a pořád v tom vidím, jako tehdy, paralely. Nevím, jestli je to dobře. (Ale snad zatím jo.) A W je pořád dívka v lazurových šatech s kaštanovými vlasy, která tady chvíli je a chvíli ne, ale stejně ti změní život navždycky. Neměnila bych. Můj život je pořád ještě dost dobrej, abych si na něj stěžovala. Došlo mi totiž, že je ta největší chyba vědět, že mám všechno co jsem vždycky chtěla, možná i něco navíc, a hledat na tom chyby. A rozhodla jsem se, že to dělat nebudu.

Požáry žijí tím, že planou, ne?
 


Komentáře

1 Someone Invisible | E-mail | Web | 3. dubna 2014 v 7:59 | Reagovat

Taky chci něco dělat. Nikam nechodím, jsem až moc klidná, hodná, milá... Dokonce se učím, protože prostě nemám, co dělat...

2 hudební děvka. | 3. dubna 2014 v 13:58 | Reagovat

tu knížku si asi přečtu.

štěstí je strašně pomíjivý, možná tu v nějakou chvíli je, ale pak zase zmizí. jen nikdy ne úplně.

...užévám si maličkostí, protože absolutní štěstí je bullshit. a jestli je někdo šťatsnej pořád, na něčem jede.

3 Stop | 3. dubna 2014 v 19:27 | Reagovat

Stane se no .. :o

4 Stop | 6. dubna 2014 v 18:18 | Reagovat

Když myslíš ..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.