Ale

9. února 2014 v 23:25 | Janie
Možná, že si to myslí každá zamilovaná osoba, ale už od začátku mám pocit, že náš vztah je nejdokonalejší ze všech. Trvá už asi deset měsíců (teda aspoň W to tak bere, osobně nevím, odkdy se to počítá) a pořád si myslím, že na světě neexistuje nikdo, kdo by se ke mně hodil víc, s kým bych byla radši a kdo by byl úžasnější než W.

Ale (tenhle článek neměl být vychloubačnou oslavou mé úchvatné přítelkyně, protože) dokonalost neexistuje. A v každý situaci je něco co ti vadí, a třeba je to něco co se nedá změnit. Důležitý ale je si uvědomit, že ty pozitivní věci jsou důležitější, a je jich mnohem, mnohem, mnohem víc.


Ale -

Přijde mi divný, že všichni její kamarádi jsou kluci a já mám naopak jenom kamarádky (pokud se tak teda dají ty holky, se kterýma se občas vídám, počítat). Přitom dřív to tak nebylo, aspoň u mě ne, bylo to tak půl napůl. A vůbec mě sere, že občas až moc zapadáme do nějakých stereotypů. Stačí aby si ještě ostříhala vlasy nebo tak něco.

Úplně nesnáším, když se třeba bavíme o domácích zvířatech a ona řekne "Můj bejvalej měl doma leguána..." nebo sedíme v obchoďáku a ona ukáže na někoho kousek od nás "Hele, s támhletím klukem jsem chodila." (A přitom vím, že není důvod proč by mi to mělo vadit.)

Říká, že je bisexuálka. Nezáleží jí na pohlaví toho, koho má ráda a kdo jí přijde zajímavej. To je asi normální. Nevím, proč mě to vždycky tak rozhodí, když to řekne. (Možná proto, že se ode mě očekává, abych se já nějak definovala, a mně přijde trapný říkat že bych nikdy žádnýho kluka nechtěla, i když jsem ještě asi před rokem a půl všem říkala naprostej opak. Haha.)

Občas si říkám, jestli jí nepřijdu trapná. Ona má sice na většinu věcí stejnej názor jako já, ale nevím (nikdy jsem se jí na to neptala), jestli jí nepřijde, že to přeháním. Protože pokud ne, proč se mnou nečte (nebo ještě líp nepíše) feministický časopisy, nechodí na queer festivaly a nezakládá dívčí kapely?

Nikdy jsme se nepohádaly, ale naše nálady se mění několikrát denně a s tím i to, o čem mluvíme a jak se k sobě chováme. Nikdy na sebe nejsme naštvaný, ale pořád kvůli sobě brečíme, a někdy i na veřejnosti (ano, my dvě, ty co celej život "nikdy neberečely"). Jsme čím dál upřímnější, říkáme si čím dál věcí, a všechno je čím dál dramatičtější.

Nenávidím, když říká, že se jí líbilo vážit ___ kilo (ne, nebudu to sem psát, jen dejme tomu, že její BMI bylo asi 13,9), protože se nemusela otravovat s menstruací (i když to říkala, doufám, jen ze srandy), a teď si připadá tlustá, když váží o deset až třináct kilo víc, a že by měla zhubnout. I kdybych pominula to, že o ní mám děsnej strach a že si tím ubližuje a že já si připadám trapně když jí nutím jíst, je to i trochu znepokojivý pro mě, vzhledem k tomu, že jsem mnohem tlustší než ona (rozuměj: vypadám normálně) a měla bych se jí asi líbit. (Haha.)

V jejím životě se stalo děsně moc děsně hroznejch věcí a něčeho se prostě nezbavíš. A já jí občas úplně neúmyslně něco takovýho připomenu a hrozně jí tím ubližuju. (Trochu deprimující je i to, že nic z toho nemůžu nikdy nikomu říct.)

Bojím se, že udělám něco špatně, a už to nepůjde vrátit. Bojím se, že se jí něco stane. Bojím se, že o ní přijdu. Každou minutu svýho života. (A taky se trochu bojím toho, že kdyby ona se mnou měla nějakej závažnej problém, neřekne mi o tom, ale místo toho o tom bude například psát na svůj blog nějakým cizím lidem... Hahaha.)
 


Komentáře

1 Korča | Web | 10. února 2014 v 16:31 | Reagovat

I přes to, že to byl 'ale' článek, se mi z něj chce skoro plakat (štěstím Ale).

2 Korča | Web | 10. února 2014 v 16:31 | Reagovat

ale ale musí vždycky existovat... hlavní je, že jsou oproti té lásce mrňavé, jako zrnka prachu..

3 Barefoot Cinderella | Web | 11. února 2014 v 13:27 | Reagovat

Hele, vztahy jsou těžký... Důležitý je, že se máte rády a že jste spolu šťastný. Neboj se toho, že ji ztratíš, protože když se toho budeš bát, spíš to tím přivoláš a zkazíš si to krásný, co teď prožíváte, nějakým iracionálním strachem. A neboj se, určitě ví, že jsi tady pro ni a že ti může všechno říct i pokud se to týká vašeho vztahu a něčeho, co jí na tobě vadí...

4 Eleanor | 14. února 2014 v 19:31 | Reagovat

Souhlasím s tím, ať se moc nebojíš, že ji ztratíš, protože k sobě přivoláváš ty myšlenky. Já to možná asi taky nevědomky přivolala...
A asi bys jí to měla všechno říct a popovídat si s ní. A nebo taky neříkej nic. Taky nemám ráda, když mi tohle někdo radí a ve mě to pak hlodá a mám ty blbý pocity jako: "asi bych to dotyčnému vážně měla říct".

5 Sylvana Raven | Web | 19. února 2014 v 0:54 | Reagovat

Ono psát o takovým problému se někdy nevyplácí, a je lepší to vyřešit mezi čtyřma očima. I když, kdo ví, mně se to třeba vymstilo, ale nejspíš záleží na člověku, jestli se dokáže postavit problémům...

6 Jimmy M. | Web | 22. února 2014 v 22:14 | Reagovat

Neboj se.

Všechno bude dobrý. Napořád. Opravdu!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.