Glam metal is not dead

13. října 2013 v 23:08 | Janie |  o ničem
Všichni už to určitě víte, ale já jsem se to dozvěděla až v sobotu. Seděla jsem doma, měla jsem odcházet na Kerryinu oslavu, a jenom jsem se koukla na Facebook, jestli mi někdo něco nepsal. A jako první věcúplně nahoře je tam fotka Jan Kuehnemund s informací, že před dvěma dny umřela. Bylo jí teprve padesát jedna. Vždycky jsem byla zamilovaná do Janet Gardner, ale stejně mě to rozbrečelo. Vixen byly úplně první ženská skupina, kterou jsem začala poslouchat a dodnes je to jedna z mejch nejoblíbenějších kapel vůbec.


Jinak asi žádné nové zprávy. Byla jsem na koncertě SPS, potom jsem spala u W. Po cestě tam jsem se doopravdy složila, což se mi ještě předtím nikdy nestalo, a ráno mi bylo taky úplně na omdlení. Nevím, co se děje. Potom jsem teda byla na té oslavě. Je asi smutný, že jako nejhezčí den mi stejně přišel dnešek, kdy jsem si na Janinu počest navlnila vlasy, šla jsem koupit slunečnici (přestože nesnáším řezaný kytky) a strávila jsem tři hodiny s W.

Bavily jsme se o dost zajímavých věcech. Kupříkladu se mě ptala, jestli vím, jestli jsem (jenom) na holky, anebo jestli se prostě do někoho zamiluju a je mi to jedno. Řekla jsem, že jsem nad tím nepřemejšlela, což je evidentní nesmysl, ale W to vzala jako dostačující odpověď. Možná bych to za jiné situace řekla jinak, ale nechtělo se mi to tam rozvádět. Že je rozdíl (sice ne nějak markantní, ale aspoň trochu vždycky) v tom, jestli se ptá na sexuální nebo citové hledisko - člověk se může zamilovat do holky, i když ho přitahují (i) kluci a naopak. Což ale ona chápe, když to tak údajně má taky. Teda naopak. Aspoň pokud já vím. Nevadí.

Stejně nechápu, proč mi přijde tak divný s ní řešit tyhle věci. U nikoho jinýho mi to ani nepřijde. Trvalo mi čtvrt roku, než jsem jí vůbec řekla s kolika lidma (a jakého pohlaví, haha) jsem před ní spala atd. I když je fakt, že některý lidi to neříkaj nikomu nikdy. Ale já se za to nestydím, teď už ne.

Je to zvláštní, jak se něco, za co se člověk (svým způsobem) stydí, může najednou stát něčím, na co je (svým způsobem) hrdý.
Chtěla bych umět esperanto a sehnat bubenici do svý kapely. Vypadá to, že by se to s ní totiž mohlo nějak opravdu dát "do pohybu". Mám už totiž kytaristku, která mi neuvěřitelně, a čím dál víc připomíná moji bývalou nejlepší kamarádku Ruby. Please, not this again. Je to děsně vyčerpávající.

(Dneska jsem se zase dívala na Garage days. Viděla jsem to asi potřetí v životě, ale stejně mi ten film přijde pořád úplně super. Ten konec je prostě perfektní, něco ve stylu Itty Bitty Titty Committee - podobně neuvěřitelný a podobně úžasný. ...Proč mám pocit, že ať tu píšu o jakýmkoli filmu nebo albu, nikdo z lidí co to čtou nemá tušení o čem to mluvím?)
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.