Září 2013

Vlastně jsem chtěla psát o tom, jak nikdo nepochopil pointu předchozího článku, a o děsivých podmínkách v ruských věznicích ("i za války v Terezíně pracovali jenom dvanáct hodin"), ale asi nejsem schopná psát o něčem důležitým. Tak příště.

26. září 2013 v 23:27 | Janie
Byla jsem se školou dva dny v Terezíně. Bez W, protože řekla, že po výletu do Osvětimi už další takovej zážitek nepotřebuje. Takže jsem byla na tomhle místě v mrazívým podzimním počasí a s naprosto nudnejma spolužačkama, se kterýma se nedalo o ničem mluvit a chodily spát před desátou. Chvílema jsem si připadala jako Yngve z Mladých rebelů, jak jsem vždycky chodila jako poslední, měla na sobě sako s plackama a sluchátka v uších. Sice jsem neposlouchala Joy Division, ale věřte, že Someone Else's Bed a vlastně všechno od Hole taky není nic co by ve vás probouzelo ty nejradostnější emoce. Teda kdyby to šlo.

Jsme divný.

22. září 2013 v 21:12 | Janie |  o ničem
Včera jsem byla s W na oslavě narozenin jejího kamaráda z práce. Připadala jsem si tam děsně divně (a myslím, že W taky), protože jsme tam tak nějak nezapadaly. V poslední době mám pořád pocit, že nezapadám mezi svý spolužáky, a myslela jsem, že ve společnosti leseb, gayů a transexuálů třeba snad nebudou nastávat trapný momenty, kdy se nás téměř cizí lidi ptaj na detaily našeho intimního života typu "Jak to spolu děláte?" nebo "Kdo z vás je maminka a kdo tatínek?" (ano, tuhle otázku jsem vážně zrovna ve čtvrtek slyšela). Hrozně mě proto překvapilo, že jsme tam nezapadaly úplně stejně (nebo možná ještě míň, protože ti lidi mají úplně jiný styl humoru i hudební vkus).

Za sebe bez předsudků

15. září 2013 v 22:32 | Janie |  o něčem
Už na jaře jsem vymyslela projekt (původně měl být na výtvarku, v rámci toho že jsme se úplně ke konci učili o angažovaném umění a já se inspirovala výstavou OUT/INSIDERS), který měl bojovat proti upozornit na vysokou míru předsudků v naší škole. Každodenně jsem slyšela rasistické, sexistické, apod. poznámky od spolužáků i učitelů, což mě pochopitelně začalo dost srát. Tak jsem si jednoho dne začala všechny ty věci zapisovat. V plánu bylo vyrobit potom spoustu letáčků s těmahle hláškama (pochopitelně anonymníma, ne že by tam bylo napsáno "pan profesor Kratochvíl řekl") a vylepit jima školu, s tím že by k tomu byly webový stránky, kde by byl jakejsi manifest (snažila jsem se najít nějaký slovo bez konotací ale nepřišla jsem na nic vhodnějšího), kterej by sloužil jako výzva k tomu, aby lidi nějak reagovali na to, když tyhle věci slyší, protože všechno to začíná už ve škole, a to že ignorujou rasistický vtipy co jejich spolužák vypráví spolužačce z Vietnamu, je taky jeden z důvodů, proč je rasismus v týhle společnosti tak ignorovanej/tolerovanej/podporovanej.

I'm the lace and she's the leather, we look fuckin' good together

8. září 2013 v 1:16 | Janie |  o ničem
Propadám se dál do svého vlastního světa, kterej je evidentně úplně mimo. Vykašlali se na mě všichni dosavadní kámoši ze třídy, ani jeden z nich nechce nikdy jít někam ven (matka říká, že je to prý tím, že si celou dobu mysleli, že by u mě mohli mít šanci, a teď jim došlo, že asi vážně ne. Jestli je to pravda, je dost znepokojující že se se mnou poslední asi tak čtyři roky bavila půlka kluků ze třídy jenom proto, že si mysleli že se jim povede mě sbalit), ale středem mý pozornosti je stejně to, abych sehnala nejkrásnější slunečnice pro W, která měla narozeniny. Dala jsem jí desku Pearl, což je asi jedna z jejích nejoblíbenějších desek ever, a myslím že jsem jí tím udělala radost. A na tom mě záleží.