But in a perfect world there's no perfection

11. května 2012 v 2:05 | Sweet Jane |  o ničem
Prosím S., kdyby náhodou přišla na můj blog, aby už to nečetla. I když to stejně číst bude, protože já bych to udělala taky.



This is the end
Beautiful friend
This is the end
My only friend

Of our elaborate plans
Of everything that stands
No safety or surprise
I'll never look into your eyes... again

(Jim Morrison)

Kdysi jsem si napsala do deníku "Je to blbý, že píšu do deníku jenom když jsem z něčeho smutná a ne když jsem šťastná, ale většinou to tak je. Bohužel bych nikdy neřekla, že mi někdy bude tam hrozně, že o tom ani nedokážu napsat." Nemohla jsem tam psát o tom, že se se mnou rozešel kluk, do kterýho jsem byla zamilovaná nejvíc v životě. Ještě teď, když o něm přemýšlím, mě chytne takovej nostalgickej pocit, a to už je to pár let.

Vlastně mám teď takovej pocit skoro ze všeho. Ze všeho jsem naměkko. A nejvíc z úplných pitomostí. Z filmu Is It College Yet?, z knihy Polibek od Jacqueline Wilson, z Nerudovy básně kterou jsme probírali ve škole. Nikdy bych neřekla, že nebudu moct psát, a nikdy bych neřekla, že mi bude hůř než tehdy, když jsem to poprvé napsala. Ale žiju ne?

UNAVEN K SMRTI NUDNOU ROLÍ
sám sebe hrát, - že jsem... Chci spát
předstírám spánek, tvář mne bolí
vším, čím jsem byl, jsem nebyl rád

Jak se mi zdá, nic se mi nezdá
už nemám o čem dát si zdát
na nebi bledne moje hvězda
vším, čím jsem nebyl, byl jsem rád

(J. H. Krchovský)

Můj život se teď skládá z mechanismu vstát-jít do školy-jít domů-sednout si k počítači-jít spát. Všechno dělám automaticky. A tak, abych u toho nemusela myslet. Kdo by mě znal, a věděl, jak mi je (protože jsem to nikomu neřekla, jen jedné spolužačce, která to nemůže plně pochopit), řekl by o mně, že jsem ztratila jiskru. A já to na sobě vidím. Kupuju si nový věi, ze kterých bych normálně byla nadšená (zapalovač, tričko, martensky) - ale nejsem. Jsem sama doma celý večer a celou noc, což se nikdy nestává, protože se rodiče bojí že zase uspořádám pařbu jako na Silvestra, a z toho bych byla ještě nadšenější - ale nejsem.

Nemluvím o tom. Nechci, aby mi všichni říkali, že "se to zlepší" nebo že "to přejde". Když člověk, kterej se týká naprosto všech věcí ve vašem životě a máte ho nejradši ze všech, najednou všechno popře, řekne vám, že jste ho celou tu dobu srali a že už s váma nechce mít nic společnýho, tak to nepřejde. Nepřejde, že najednou nemáte s kým chodit na koncerty, nebo jen tak ven; nepřejde, že nemáte komu říkat takové ty každodenní věci, co vás štvou, těší, co děláte, a tak; nepřejde, že vlastně máte všechny kámoše společný (protože jste tu osobu s nima seznámili vy) a vy jim to jednou budete muset vysvětlovat.

As I Am
Take me as I am
Now I'm only flesh and blood
Oh I wish that you could
Love me as I am

As I am
Now I'm doin' the best I can
Try to understand
And love me as I am


(Joan Jett)

Pochopitelně pořád přemýšlím, kde se stala chyba. Už předtím jsem se cítila osaměle, i když jsem vlastně měla všechno - a teď? Nedá se to popsat. To je na tom to nejhorší - že je to naprosto bezvýchodná situace. Chtěla bych, abychom dál byly nejlepší kámošky, ale i kdyby si to zas rozmyslela, asi bych to nezvládla, protože poslední dny byly jedny z opravdu nejhorších.

Začínám dělat různý věci, co jsem předtím nedělala a připadám si divně. A už mi zbývaj jenom dvě věci, jak se úplně odpoutat od všeho, co mě tíží v minulosti. Jsou to vlastně celkem obyčejné věci, ale ta jedna je tak-trochu-nebezpečná a ta druhá tak-trochu-náročná. Ale já prostě cítím, že to musím udělat. Ach, štěstí si prostě člověk uvědomí, až když skončí.
 


Komentáře

1 Babu | Web | 14. května 2012 v 18:16 | Reagovat

Já se k tomu filmu Is It College Yet? furt nemůžu dokopat, právě z toho důvodu té divné nostalgie. A navíc už pátá řada Darii mi přišla taková divná.
Z Polibku jsem taky byla naměkko, když jsem to četla. Milovat homosexuála sucks. A taky jsem naměkko z většiny Slezských písní (na Nerudu jsem ve škole myslim nebyla...).
A Krchovského mám ráda.
A ta poslední věta je prostě... pravda.
Máš fajn blog, i když kombinace růžová-žlutá mě poněkud zneklidňuje.

2 Mad Jerk | Web | 14. května 2012 v 19:22 | Reagovat

Mám obrovskou chuť napsat, že to bude lepší, protože bude. Nebude to dobrý, ale lepší ano, časem.
Chápu, přijít o někoho, kdo znamenal hodně je těžké,ale musí se to zvládnout..

Udělej tu věc "tak-trochu-náročnou" jelikož aspoň není riziková a nebezpečná. ;)

3 Someone Invisible | Web | 14. května 2012 v 22:04 | Reagovat

Ano...To máš pravdu...
Všechno chce čas. Ale čas je až moc širokej pojem.
A na druhou stranu, vždycky může bejt hůř... (i když, pochybuju, že to "nejhůř" člověk někdy zažije, nebo si uvědomí...)

4 bludickka | Web | 18. května 2012 v 8:38 | Reagovat

Jaký jsou ty dvě věci? S tím deníkem to tak prostě funguje. Taky jsem přestala psát když se se mnou v sedmnácti rozešel kluk. Prostě jsem nemohla.

Přeju ti ať se co nejdřív cítíš líp.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.