Komentáře

1 pavel | Web | 16. května 2012 v 22:06 | Reagovat

Je opravdu ze života...
Vidím, že nemáš k ráně daleko. :D

2 Meggy | Web | 16. května 2012 v 22:17 | Reagovat

Hehe, musím uznat, že to je vážně dobrý. Někdy závidím lidem, co umí skládat básně. Moje básně nikdy neměly žádnou pointu, byla jsem ráda, že se to rýmovalo. Spíš to bylo tak jako o ničem.

3 Redhead. | Web | 17. května 2012 v 14:18 | Reagovat

Musím říct - wow.
Absolutně skvěle zpracovaný téma, skvěle napsaný verše, tahle báseň je prostě mooc dobrá!

4 bludickka | Web | 18. května 2012 v 8:40 | Reagovat

líbí se mi hlavně ten závěr

5 Someone Invisible | Web | 19. května 2012 v 0:38 | Reagovat

Líbí se mi. To s tou pěstí a ten začátek asi nejvíc...
Jo... Bohužel s lidma, který "na mě neserou a v jejichž přítomnosti můžu zapomenout na problémy a mít se dobře", se tolik nevídám... Vlastně pořádně tak jednou tejdně, na 2 - 3 hodiny, kdy spolu mluvíme maximálně tu jednu, a někdy se nevidíme třeba měsíc... Ale lepší někdy, než nikdy...

6 Maggie Elm | Web | 19. května 2012 v 8:21 | Reagovat

Hej to je super! Není zas tak depresivní, ten konec naopak vyzněl jako by ten člověk čekal naději. Takže jo, vyšlo to:) Jen mě šíleně rozesmálo - než se stokrát učešeš:D

Jo asi jde hlavně o to mít ráda svý tělo. Zní to hloupě. Ale já to většinou nedokážu, takže klobouk dolů. Asi je to tím, že mám prostě takový kosti. Vážím o deset kilo víc než ostatní i v dobách kdy jsem byla opravdu kost a kůže. Ale jo, pracuje se na tom. Díky za zlepšení objektivní a optimistický pohled:)

7 girlbone | Web | 19. května 2012 v 10:47 | Reagovat

Proč prostě někdo přijde na cizí blog a pod článek o smrti blízké osoby přidá komentář: 'No jo.'?

Jo, nejdřív jsem si myslela, že je to jeden z ubohých pokusů jak dostat na svůj blog co nejvíc čtenářů a šla jsem Ti ho sem pochválit, protože opravdu zabral a já ze zvědavosti Tvůj blog otevřela.
ALE - něco na mě dělá ten dojem, že nemáš nejmenší potřebu honit někde další čtenáře. A něco dalšího mi říká, že možná ani nečteš svoje komentáře, protože jsem pročetla pár článků a nevšimla si, že bys na ně někdy odpověděla... Ale jestli je čteš, here's the deal: vrať se na můj blog a napiš mi do vzkazů, mailu nebo kamkoliv, what the f*ck is going on, protože mi to trochu vrtá hlavou... Gracias.

Jo a když už jsem tady: Po úvodním úděsu z barevné kombinace milé překvapení co se obsahů článků týče - za básně máš můj nehynoucí obdiv, i když ne takový jako za citování Joan Jett a recenzi k The Runaways. Because I'm the wild one.

8 Terka | E-mail | Web | 29. května 2012 v 18:08 | Reagovat

Já držím hesla, že když je člověk na dně, může jít vždycky jen nahoru...
Ta báseň se ti povedla.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.