A osmý den? (báseň)

16. května 2012 v 21:09 | Sweet Jane |  o výtvorech
Tuhle báseň jsem napsala nedávno. Je dost depresivní, snad první opravdu depresivní báseň, co jsem napsala. Připomíná mi až trochu básně, co psal Fidel. (Dokonce napsal kdysi jednu mně. Bylo to od něj pěkný. Poslední sloka zněla: "Dej mi prosím šanci jednu, jednu šanci jen. Teď tu visím a podkopávám bednu, chvíle s tebou jsou jako sen." V tý době jsem mu to i věřila. A věřím mu pořád?)

Ten konec měl být optimistický. Vlastně jsem to chtěla napsat tak, aby to začínalo depresivně a postupně to bylo lepší a lepší, jenom nevím, jestli mi to vyšlo. Vlastně jsou v tom všechny ty stádia, něco jako v albu Notorious, který jsem kdysi popsala, že jsou tam prostě všechny stádia vztahu, ve kterým je nějakej problém. (A je to jedno z mejch fakt oblíbenejch alb, jen tak mimochodem.)


Nemá to název, napsala jsem k tomu jenom datum (konečně jsem se naučila psát k věcem, co píšu, data!), ale asi bych to nazvala tím prvním veršem. (Ale vždyť je to jedno. Vlastně nevím, proč to tak okecávám - taky bych sem ještě mohla napsat, že to česání je odkaz na film Melissa P., nebo další věci, ale to jsou detaily, který ani nemá cenu psát.)

Dnes už je to sedm dnů
Od zničení všech mých snů
Budoucnost už nemám žádnou
Minulost se stala prázdnou

Dnes už je to sedm dnů
Od konce všech mých plánů
Smysl teď už nemá nic
Žít, nežít, ani nic víc

Dnes už je to sedm dnů
Svoje city popadnu
Vyhodím je do koše
Než se stokrát učešeš

Dnes už je to sedm dnů
Fyzicky tě napadnu
Zničila jsi moje štěstí
Konec míru - dám ti pěstí!

Dnes už je to sedm dnů
Zítra odsud vypadnu
Snad někde budu zas mít
Lidi, věci, pro co žít
 


Komentáře

1 pavel | Web | 16. května 2012 v 22:06 | Reagovat

Je opravdu ze života...
Vidím, že nemáš k ráně daleko. :D

2 Meggy | Web | 16. května 2012 v 22:17 | Reagovat

Hehe, musím uznat, že to je vážně dobrý. Někdy závidím lidem, co umí skládat básně. Moje básně nikdy neměly žádnou pointu, byla jsem ráda, že se to rýmovalo. Spíš to bylo tak jako o ničem.

3 Redhead. | Web | 17. května 2012 v 14:18 | Reagovat

Musím říct - wow.
Absolutně skvěle zpracovaný téma, skvěle napsaný verše, tahle báseň je prostě mooc dobrá!

4 bludickka | Web | 18. května 2012 v 8:40 | Reagovat

líbí se mi hlavně ten závěr

5 Someone Invisible | Web | 19. května 2012 v 0:38 | Reagovat

Líbí se mi. To s tou pěstí a ten začátek asi nejvíc...
Jo... Bohužel s lidma, který "na mě neserou a v jejichž přítomnosti můžu zapomenout na problémy a mít se dobře", se tolik nevídám... Vlastně pořádně tak jednou tejdně, na 2 - 3 hodiny, kdy spolu mluvíme maximálně tu jednu, a někdy se nevidíme třeba měsíc... Ale lepší někdy, než nikdy...

6 Maggie Elm | Web | 19. května 2012 v 8:21 | Reagovat

Hej to je super! Není zas tak depresivní, ten konec naopak vyzněl jako by ten člověk čekal naději. Takže jo, vyšlo to:) Jen mě šíleně rozesmálo - než se stokrát učešeš:D

Jo asi jde hlavně o to mít ráda svý tělo. Zní to hloupě. Ale já to většinou nedokážu, takže klobouk dolů. Asi je to tím, že mám prostě takový kosti. Vážím o deset kilo víc než ostatní i v dobách kdy jsem byla opravdu kost a kůže. Ale jo, pracuje se na tom. Díky za zlepšení objektivní a optimistický pohled:)

7 girlbone | Web | 19. května 2012 v 10:47 | Reagovat

Proč prostě někdo přijde na cizí blog a pod článek o smrti blízké osoby přidá komentář: 'No jo.'?

Jo, nejdřív jsem si myslela, že je to jeden z ubohých pokusů jak dostat na svůj blog co nejvíc čtenářů a šla jsem Ti ho sem pochválit, protože opravdu zabral a já ze zvědavosti Tvůj blog otevřela.
ALE - něco na mě dělá ten dojem, že nemáš nejmenší potřebu honit někde další čtenáře. A něco dalšího mi říká, že možná ani nečteš svoje komentáře, protože jsem pročetla pár článků a nevšimla si, že bys na ně někdy odpověděla... Ale jestli je čteš, here's the deal: vrať se na můj blog a napiš mi do vzkazů, mailu nebo kamkoliv, what the f*ck is going on, protože mi to trochu vrtá hlavou... Gracias.

Jo a když už jsem tady: Po úvodním úděsu z barevné kombinace milé překvapení co se obsahů článků týče - za básně máš můj nehynoucí obdiv, i když ne takový jako za citování Joan Jett a recenzi k The Runaways. Because I'm the wild one.

8 Terka | E-mail | Web | 29. května 2012 v 18:08 | Reagovat

Já držím hesla, že když je člověk na dně, může jít vždycky jen nahoru...
Ta báseň se ti povedla.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.