Under pressure

1. března 2012 v 20:04 | Sweet Jane |  o ničem
Jsem prostě taková. Jakmile cítím, že jsem pod nějakým tlakem, co nejrychlejc od toho uteču. Vždycky, když jsem měla pocit, že mě moje okolí nutí abych něco dělala nebo nedělala, hned jsem z toho vycouvala. Teď jsem ale ze dvou stran pod opačnejma tlakama a fakt už nevím, co bych měla dělat. Vím akorát, co bych chtěla dělat. A říkám si, jestli je to mojí blbostí, že nikomu neříkám co mi vadí, nebo blbostí ostatních.


Vzhledem k tomu, jak jsem namyšlená, úplně chápu, že se Petrovi líbím. A jsem fakt ráda. Já mu ale prostě nemůžu říct, že ho mám ráda jako kamaráda, protože to se prostě neříká. Myslela jsem si, že aspoň on bude chápat, že pro mě je "mám tě ráda" víc než "miluju tě", nejlepší kamarád víc než boyfriend, objetí víc než líbání. Spolíhám na něj jako na jednu ze dvou nejbližších osob, a je to vážně poprvý v mým životě, kdy mám nějakýho kluka fakt ráda, ne že jsem do něj zamilovaná nebo se mi líbí a je "reprezentativní".

Z druhé strany je tlak opačný. I moji (naši) kamarádi si z něj dělaj prdel, a já se do něj strefuju taky. Školní prostředí je hlavně o přežití, "nebij a budeš bit" - kdybych na něj neměla narážky, ostatní by začali nadávat i mně. Což o to, u většiny lidí je mně to jedno a vlastně si myslím, že tolik by mi nenadávali, přece jenom už jsem si zvládla vydobýt trochu respektu za tu dobu.

Jo, je mi to líto ale takovej je život. Z jedný strany "to bys byla úplně blbá, kdybys ho měla ráda", z druhý strany všeříkající pohledy, který vidím jenom já. A já už zase utíkám, zase se pořád na něco vymlouvám, že se s ním nechci sejít o samotě (protože se bojím, že bych ho musela odmítnout - tj. zklamat) a zase přemýšlím, jestli ho zvát až někam zítra půjdem, protože se bojím, že by se ke mně začal chovat nějak důvěrnějc a já bych ho musela poslat do prdele.

A třeba ne, třeba to bude úplně normální večer s kámošema jako dřív. Ale nic není jako dřív, nic není jak bejvávalo - bohužel, bohudík... Tak uvidíme. Hlavně bych měla začít psát články i o něčem jiným než o Petrovi. Tak příště - o (ne)zapomenutých narozeninách Fidela a hlavně o lyžáku.
 


Komentáře

1 S. | Web | 1. března 2012 v 20:16 | Reagovat

tohle je těžký, no... měla jsem to vlastně trošku podobný, ale poněkud "slabší odvar".. nevim, jak je to u tebe, ale já mám v tomhle problém taky ten, že jakmile mi dává člověk, kterýho mám ráda jenom kamarádsky hodně najevo, že "mě chce", začně se mi potom -zní to asi hůř než to má vyznít - trošku hnusit... prostě mě to začně otravovat a  potom si připadám jako svině, že se chovám hnusně k člověku, kterýho mám ráda.. proto to radši, možná bezcitně řeknu, že ho mám ráda jenom jako kamaráda než aby to dopadlo takhle... doufám, že chápeš, jak jsem to myslela.. ale asi to tak nemáš, to je možná jenom nějaká moje divná vlastnost, nevim :D

2 S. | Web | 1. března 2012 v 21:23 | Reagovat

aha, no tak to taky celkem chápu, já jsem teda v tomhle asi trochu horší... samozřejmě, že taky nemám ráda, když lidem pusobim zklamání, to je jasný, ale zas na druhou stranu občas mi to přijde, že je to třeba lepší řešení než něco jinýho, tak to prostě nějak překousnu a udělám to... hlavně u tý "mý situace" jsem měla pocit, že když to neudělám, bude to ještě horší a tomu člověku tu bolest způsobim ještě větší... ale bylo to teda dost nepříjemný to tý osobě říct, před tím než jsem jí to řekla, jsem byla strašně nervózní, protože jsem věděla, že dělám hnusnou věc..

3 Someone Invisible | Web | 1. března 2012 v 21:57 | Reagovat

jo, něco takovýho jsem zažila taky. Za mě (jako za věčně se před velkým rozhodnutím všemožně skrývající osobu) to po celkem krátkym utrpení vyřešilo stěhování oné osoby. Ale bylo mi hrozně, protože prostě sem ublížit nechtěla a zároveň jsem nechtěla nic víc, než přátelství...
Ne, jako Simonon vážně ne. :D Ani nevim, jak mě napadlo zrovna tohle méno...

4 Meggy | Web | 3. března 2012 v 16:16 | Reagovat

Taky nesnáším, když mě moje okolí do něčeho tlačí. Jednou jsem si to nějak i psala do deníku. Že prostě nesnášim, když ode mě někdo něco očekává, protože když už to ode mě očekává, tak se mi to ani dělat nechce. A naopak, když to neočekává, udělám to radši.
A s touhle kamarádskou láskou nebo jak se tomu má říkat, má snad zkušenosti každej. A blbý je, že z toho není snad žádný dobrý východisko. Jsou jenom špatný a horší... Bohužel.

5 Someone Invisible | Web | 3. března 2012 v 16:46 | Reagovat

Jo, máš pravdu... Když napíšu, jak všechny nesnášim, můžu se na ně pak klidně usmát :D

6 Maggie Elm | Web | 4. března 2012 v 19:50 | Reagovat

Myslím, že tohle je to co zamilovaní právě nedokážou pochopit. Že ho máš ráda, že se chceš kamarádit. Samozřejmě je to různý, ale většinou to nechápou. Z extrému do extrému. Zkus se tím chvíli netrápit, ony se věci většinou vyřeší samy úplně jinak než čekáme. Nebo se stane něco co změní situaci a všechny naše plány jsou na nic. Užívej si, že jste kamarádi, jestli jste. Vyznání lásky nech na něm a potom... hodně štěstí.
Just kidding. Jo je to strašná pravda. Člověk si vylívá srdce a potom je mu to blbý tak plácne just kidding a všichni se zasmějí. A ty si říkáš, co kdybych přiznala, že to myslím vážně?

7 lovitka | Web | 6. března 2012 v 22:05 | Reagovat

Tak to vypadá, že s kapitánem Hookem tu nemám problém jenom já. Vlastně si myslím, že tohle se stává snad úplně všem :)
Klučičí kamarádi jsou na pěst.

8 lovitka | Web | 6. března 2012 v 22:53 | Reagovat

Mimochodem, poslouchám tu teď díky tobě po X měsících Iggyho, takže bůh ti žehnej :D

9 bludickka | Web | 12. března 2012 v 18:54 | Reagovat

Bohužel to často funguje tak, že někdo je tvůj dobrej kamarád, ale vlastně s tebou chce chodit, nebo spát. A ty nechceš, aby na nějakou důvěrnou situaci došlo, protože pak konečně pochopí, že šanci nemá a přestane se s tebou úplně bavit. Tak podle mých zkušeností... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.