Lovers

5. března 2012 v 23:48 | Sweet Jane |  o něčem
Nudím se. Jasně, to je celkem normální, ale teď se nudím tisíckrát víc než se nudím obyčejně. Za tuhle zimu jsem byla párkrát nemocná, bylo mi vážně hrozně blbě, ale matka mě stejně nutila jít do školy. Teď celá třída odjela na lyžák, a já se těšila, jakej to bude super tejden. Teď bych byla ráda, kdybych mohla jít do školy. I když bych tam jenom seděla a nic nedělala, aspoň bych mohla vyjít ven, a ne v těhle krásnejch slunečnejch dnech sedět doma a nic nedělat.


Teda, všem jsem tvrdila, jak jsem ráda, že tam nemusím jet. Pravda je, že mi je to strašně líto. Je mi líto, že nejsem na týden pryč od rodičů. Je mi líto, i že nejsem se svýma spolužákama, i když většina z nich jsou debilové. (Zvlášť když mi Kilaz nedávno řekl, že je škoda, že tam nejedu - přestože se se mnou už skoro nebaví.) Ale objektivně vzato je dobře, že jsem tam nejela. I když pominu ty důvody, kterýma se utěšuju (nikdo by se tam se mnou nebavil, jelo tam plno prvaček, který nemám ráda, atd.), mám jeden důvod, proč bych se tam spíš obávala jet. A tím je - no ano, Fidel.

Bylo to přesně před třema lety, kdy mě na lyžáku poprvý políbil. (Občas si připadám, že jsem nějaká opožděná, když jsem se poprvý líbala s klukem ve dvanácti letech, podle toho co slyším.) Asi měsíc před tím začal "chodit" se spolužačkou Bety. Jenom chvíli před tím se mi začal líbit, a tak jsem kvůli tomu byla jaksepatří nešťastná. (Tou dobou jsem si začala psát svůj první deník, kterej si teď čtu strašně ráda.) Imponoval mi tím, že byl odlišnej od ostatních, a taky míval rád stejnou hudbu jako já (což už dávno neplatí). A na ten lyžák jsem jela s tím, že "jí ho musím přebrat". Ani jsem tomu nevěřila, ale nějakým způsobem se mi to povedlo.

Každej večer jsem si tam s ním povídala a nějak jsme se opravdu spřátelili. Potom, poslední večer (což bylo právě pátého března), jsme se loučili, že půjdem spát a on mě zničehonic políbil a řekl mi, že mě miluje. Bylo to jak z filmu. A vlastně i další průběh byl jak z filmu. Po dvou měsících mi řekl, že se se mnou rozchází, protože "musí" a že "bych nepochopila proč" a podobný sračky. A já jsem se tam před ním rozbrečela. Bylo to naposled, kdy jsem před někým opravdu brečela.

Nějakou neurčenou dobu po tom (dejme tomu třičtvrtě roku?) jsem ve třídě něco zaslechla. (Bylo, a vlastně ještě je, mým zvykem poslouchat cizí soukromé rozhovory.) Ani jsem tomu nechtěla věřit. Zaslechla jsem totiž od jeho kamarádů, že se řeže žiletkou a říká že se chce zabít. (Dodnes nevím proč vlastně, ale zřejmě kvůli nějaký holce.) To byla panika největšího stupně. Seděli jsme ve třídě, já s lidma, který jsem tehdy neměla vůbec ráda (Bety, Kilaz, Petr, a pak ještě jeden spolužák) a celej den jsme přemejšleli co udělat. A čím bylo pozdějc, tím jsme byli hysteričtější, protože byl pátek a o víkendu jsem se s ním neviděli. Nakonec jsme se tak nějak shodli a pověděli to jeho oblíbené učitelce (jo, děsná kravina, ale nic lepšího nikoho nenapadlo), která ho nějak odradila - asi dvě hodiny s ním byla v kabinetu a probírala to tam s ním.

Nebezpečí bylo zažehnáno. (Fidel se potom nechal slyšet, že je dost vtipný, že se o něj nejvíc bály dvě holky, se kterýma se nedávno rozešel.) Teda až do dalšího lyžáku. Na dalším lyžáku se opakovalo to, že měl sebevražedné myšlenky, a já jsem mu stále nijak nemohla pomoct (protože jsem o tom ani neměla vědět). Ale nezabil se. A nezabil se ani několikrát potom, kdy se tohle opakovalo. Pořád jsem o něj ale měla strach a pořád jsem ho měla ráda. Byli jsme kamarádi, a tak to mělo zůstat.

Na Silvestr toho roku jsme byli spolu. Teda ne sami, ale cestu domů jsme měli společnou. Já jsem měla přijít domů později než on a nechtělo se mi chodit domů dřív, tak jsem ho doprovodila k domu. "Pamatuješ, v jaký situaci jsme tu byli naposled?" ptal se mě. A já jsem si to pamatovala dost dobře. Pořád platilo, že od tý doby jsem před nikým nebrečela. On se mi pak začal omlouvat, "za všechno, co udělal". Já jsem řekla, že je to už dávno. Rozloučili jsme se, objali. "Vlastně mi od tý doby ale ještě něco dlužíš." "Co?" "No pusu na rozloučenou." (Dodneška nechápu, že jsem to vážně řekla.) Potom jsme se teda políbili. A pochopitelně tím nic neskončilo.

Mělo to ještě takovou dohru. Sjůzi měla oslavu narozenin, kde měl Fidel další záchvat, že se chce zabít. Některý lidi tam měli opravdovej hysterickej záchvat. Ale já jsem byla v klidu. Věděla jsem, že se nezabije. Kvůli mně.

Potom následovalo dlouhé období, kdy o mě náhle začal mít zájem - zval mě na kafe, říkal mi Janičko, psal mi básně -, ale stejně náhle ho to přecházelo. Já jsem na něj za to byla naštvaná, a čím víc mi říkal, že mě má rád, tím míň já mu dávala najevo, že já jeho taky. Vlastně jsem mu nikdy neřekla, že ho mám ráda. Potom docházelo k absurdním situacím, jako když jsme seděli v parku a on mi vysvětloval, že se ve mně vůbec nevyzná. "Nevím na čem jsem," řekl mi, a já na to: "Na lavičce." Jednou jsem se o něm bavila s matkou, a ta mi řekla, že to vypadá, jako bych mu pořád vracela, že se se mnou rozešel. Uvědomila jsem si, že to tak vypadá - a rozhodla jsem se, že už mu bylo odpuštěno.

To bylo tohle léto. Potom přišel podzim, a znovu jsme se dali dohromady. Byla jsem trochu přiopilá, a málem jsem mu řekla, že ho mám ráda. Docela mě to děsilo, protože to já přece nikdy nikomu neříkám. Ještě se to párkrát opakovalo. A je tu další rok a s ním i další Sjúzina oslava. Ta byla dost drsná. Fidel si tentokrát doopravdy pořezal zápěstí, před všema těma lidma. A já jsem s ním opět vedla hlubokomyslné hovory, opět jsem se mu snažila říct že ho mám ráda, ale tak abych mu to nemusela říkat a opět jsme zůstali o samotě.

V pátek jsme šli s Bídou, Lenonem a Nadžitsu ven. Měli s námi ještě jít Petr a Fidel, ale Fidel prý řekl, že tam nechce kvůli Petrovi, a proto tam Petr nešel. (Pořád mě zajímá proč.) Skončili jsme v čajovně, kde jsem málem usnula opřená o jeho rameno. Dělala jsem že spím, ale přitom jsem si užívala ten skvělej pocit. (Ten den odpoledne mi mimo jiné napsal, že "potřebuje trochu lásky". Tomu jsem se divila, protože jestli máme něco společnýho, tak to, že málokdy mluvíme o citech přímo.) Dokonce jsme se políbili před všema lidma tam. A potom mě doprovázel domů a dál to už znáte. Teď odjel na ten lyžák a já na něj hodně myslím. Ne, nejsem do něj zamilovaná, to jsem vlastně nikdy nebyla. Skoro nikdy.

V tomhle článku, týhle zpovědi (tohle jsem vážně nikomu takhle uceleně ještě nevyprávěla) není zdaleka všechno přesně tak jak to bylo. Já si toho už hodně nepamatuju. Oba jsme se hodně změnili, a i náš vztah se změnil. Jedno se ale nezměnilo - pořád líbá nejlíp ze všech kluků co znám.

The Runaways - Lovers
 


Komentáře

1 S. | Web | 5. března 2012 v 23:58 | Reagovat

tak tohle je hustý..! mělas pravdu, chvílema jsem se docela divila
navíc mám pocit, jakobys to snad ani nepsala ty, takvouhle "zpověď"..
ale jsem ráda, žes to takhle celý vypsala, i když to teda asi neni všechno, ale konečně se v tom aspoň víc vyznám

2 YumiMew | Web | 6. března 2012 v 15:47 | Reagovat

on hrubky nedělá :P .. kdyby tam nějaká byla, tak bych za to mohla já, když jsem to přepisovala :D
ubÝhalo? :DD tak to mě fakt rozesmálo :D nechápu, jak to někdo může napsat :D

3 Someone Invisible | Web | 6. března 2012 v 16:32 | Reagovat

Že sem opožděná si snad každej myslí o mě. Protože to, že sem se. Ne, protože se jeden kluk líbal se mnou v mejch asi osmi nikdo neví... Ale spousta lidí měla polibek za sebou už dřív...
Já teda období rozchodů atd atd nikdy nezažila... Neumim si představit, jaký to je, protože já kluka měla naposled asi ve čtvrtý třídě a to den :D
Optimismus... Když du takhle venku, obklopená lidma, co mam ráda, s lehkou hudební kulisou, v mikině a tancuju natočená k slunci, úplně cejtim, jak se mi rozlejvá do žil :D

4 pavel | Web | 6. března 2012 v 17:15 | Reagovat

To je zajímavý příběh. Ale nevím jestli je to od něho s tou sebevraždou jen taková pubertální póza a já na tvém místě bych mu moc nevěřil.

5 Someone Invisible | Web | 7. března 2012 v 15:42 | Reagovat

No, to samý, co moravsky androš - andrgraund :D

6 Lily Infinity | Web | 7. března 2012 v 23:20 | Reagovat

"Nevím na čem jsem," řekl mi, a já na to: "Na lavičce."

Ne a ne a ne a ne a ne! :D To mě totálně položilo.

Jinak ten chlapec na mě působí celkem dost nevyrovnaně a zmateně. A abych řekla pravdu, ty taky trošku zmateně.  třeba se ti ho podaří usměrnit. :)

7 Meggy | Web | 8. března 2012 v 16:32 | Reagovat

Tyjo, upřímně jsem se dost divila, když jsem to četla. Jako jo, spoustu věcí z toho jsem věděla, teda spíš skoro všechny, ale nevěděla jsem to z takovýho pohledu. Jak řekla S., taky v tom mám teď větší pořádek.
Na tý oslavě to tenkrát bylo dost krutý. Vážně jsem tě v tu chvíli nechápala, jak můžeš být tak klidná.

8 S. | Web | 9. března 2012 v 20:18 | Reagovat

k tvýmu komentáři -> jojo, je výborná :) já jsem fakt pevně rozhodnutá, že se už od killaze nenechám... je to pod mojí úroveň, tohlencto :D a na zítra se taky těšim, hlavně, ať je hezky!

9 Maggie Elm | Web | 9. března 2012 v 20:44 | Reagovat

Wow, přečetla jsem to cel od začátku do konce a je to úžasný příběh. Já nevím, jistěže trochu smutný. To sebeubližování. Je to něco šílenýho. Stačí se podívat na vlastní ruku. A je to ještě šílenější když to dělá někdo koho máš ráda. Skoro nikdy jsi do něj nebyla zamilovaná? To je dokonalá věta a možná ti to dokonce věřím.

10 ratuska | Web | 11. března 2012 v 16:37 | Reagovat

Opožděná... dvanáct... To já jsem asi opožděná... :-/

11 bludickka | Web | 13. března 2012 v 16:57 | Reagovat

zajímalo by mě, proč to dělá. jinak já sem se líbila v patnácti :) a mojí ségře je 14 a pokud nekecá, tak se taky s nikým nelíbala :)

12 WildChild | Web | 10. února 2013 v 21:02 | Reagovat

Jakože vaou.
Jeden z nejzvláštnějších a nejdelších tvých článků. Ne, dělám si srandu,ale jsem ráda, že jsem ho našla. A kdybych se ti zpovídala a ty bys mě takhle lavičkově setřela, asi bych se s tebou rozešla znovu. :D Nebo spíše naopak.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.