Beznaděj?

26. listopadu 2011 v 22:36 | Jane |  o ničem
Strávila jsem celej den ve stánku naší školy na Schole Pragensis. Teda skoro celej den. Byla tam horzná nuda, a hlavně tam nikdo nepřišel. Procházela jsem se teda okolo ostatních stánků. U hotelovek jsem se najedla jednohubek a pečiva, u kosmetiček jsem se nechala nalíčit, nějaké umělkyně mi namalovaly na obličej a do výstřihu hvězdičky (vypadá to úžasně, škoda že ta barva drží jenom dva dny).


Potom už mě zaujala jenom jedna škola, ze který jsem neměla vůbec hezkej pocit. Byla to - hádáte správně - Hellichovka. Vyšší odborná škola grafická a Střední průmyslová škola grafická. Údajně nejlepší výtvarná škola v Praze. Když jsem tam chodila kolem výtvorů studentů a četla si letáky, měla jsem určitě výraz naprosté beznaděje. Výraz, ze kterého byste mohli vyčíst, že tohle je můj sen, kterej se mi nikdy nesplní. Smutnej obdiv.

Já neříkám, že bych potřebovala jít přímo na tuhle školu. Mně je to fakt jedno. Jenom si uvědomuju, že zaprvé až (jestli) vyjdu naše skvělé všeobecné gymnázium, mám úplný hovno, protože nic nebudu umět. Zadruhé se ode mě očekává že pudu na vejšku. Na něco seriózního. Opravdu je to beznadějný. Nemůžu nejít na vejšku. A nikdy nebudu moct dělat něco, co by mě bavilo. Nevím přesně, co by to mělo být (kromě toho, že bych byla zpěvačka), ale rozhodně ne to, co si představujou rodiče.

Psycholožka. No fuj. A co by chtěl otec, to ani nevím.

Jasně že mám nějaký nápady, co by mě asi bavilo, jako třeba bejt novinářka. Bavilo by mě malovat, psát knížky, jak už jsem psala zpívat. Prostě něco tvořivýho. Chtěla bych taky pomáhat lidem, ale nějak účinně. Hlavní je, že bych chtěla dělat něco, na čem bych viděla nejdřív, že to má smysl, a po tom že to má nějakej výsledek. Matčina kamarádka je sice sekterářka, a má drahý auto, oblečení, atd., ale když jsem u ní byla na brigádě v kanceláři, vůbec jsem nepochopila jakej to má celý význam.

A taky bych musela nejdřív vědět, s čím pomáhat lidem, a jak.

(Pak mě napadlo, že bych byla učitelka, ale zas tolik imunní vůči syndromu vyhoření nejsem. I když to by se mi mohlo stát i když bych se snažila někomu s něčím pomáhat...)

Stejně budu rockstár. A kdyby ne, budu první českou prezidentkou, vsaďte se!


A nechápu, že některý lidi nepochopěj vtip založím anarchistickou politickou stranu...
 


Komentáře

1 Lucyje | Web | 26. listopadu 2011 v 23:06 | Reagovat

Jo, taky jsem gymplák a bez vejšky bych byla asi uklízečka s maturitou, po čemž opravdu netoužím.
Mít tak kreativní život. Mmm :) Čeho se nejvíc děsim je, že bych byla žena v domácnosti. Chtělo by to ten bohémský život umělce prostě :D

Jo, jenom proč jsi psala velmi zděšený komentář ( :D ) na mým starým blogu pod článkem, že jsem jinde, když to víš? :D

2 Lucyje | Web | 26. listopadu 2011 v 23:24 | Reagovat

Jó, ono mě to napadlo, ale to se v psané formě těžko vyjadřuje někdy no :D

"Možnááá se vrááátíím, ale bylo potřeba začít znovu, co bylo se nedá změnit, musím začít od začátku!!! :( :( :( " :D

3 Opti-Mystique | Web | 27. listopadu 2011 v 16:15 | Reagovat

Myslím, že nás gympláků je plných beznadějí víc. Pořád je to horší a horší... škol je milion, ale když nemám ponětí, kam bys mohla jít a hlavně, co by tě bavilo... to pak už je špatný. Já se cítím bledě, i když mám vybranou medicínu... jenže kam? A proč? A jak? ...
Fjůůů...

4 B. | Web | 28. listopadu 2011 v 12:11 | Reagovat

Klasickej gympláckej problém:D jsem na tom stejně. já zhruba vím, co by mě třeba bavilo, jenže to jsou všechno obory, na který jsem moc tupá a stejně se tam nedostanu.. rozhodně bez výšky jen s gymplem bych skončit nechtěla ;)

5 Bealis | Web | 7. ledna 2012 v 12:53 | Reagovat

Tomuhle se chci vyhnout proto v úterý dělám přijímačky na Hellichovku :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.