Pocity, pocity, nevím kdo jsi ty...

22. října 2011 v 14:09 | Jane |  o ničem
Předchozím článkem jsem trochu narušila vyznění tohodle blogu. Ale v poslední době jsem prostě, dalo by se říct, trochu nevyrovnaná. Už mě opustilo to nadšení, že se o mě zajímá víc kluků najednou, a spíš na mě dolehlo to, že nevím, co mám teď dělat. A i smutek mě opustil. Kdybych měla říct, co teď cejtim, asi to bude zlost. Vlastně jsem docela v pohodě, po dlouhý době jsem se pořádně vyspala, k obědu jsem měla svojí milovanou rýži s karí a teď poslouchám muziku pořádně nahlas a píšu na počítači. Už mi chybí jenom že tady doma nemůžu kouřit...


A odpoledne jdu na koncert. Těšila jsem se tam. Těšila jsem se, že konečně půjdu zas po děsně dlouhý době s K. na punkovej koncert, kde se ožerem a zapogujeme si. No jasně, že tam nesmí, protože je její matka ještě větší kráva než ta moje. Ta moje mi aspoň nadává kvůli nepodstatnejm věcem jako jsou pětky z chemie nebo bordel v pokoji, ale její matka se jí snaží citově vydírat. Říká jí, že je necitlivá, že nemyslí na rodinu, apod. A K. není typ člověka, kterej by se jí na to vysral. (Ona to totiž dělá taky. Kolik věcí už si vybrečela...)

Stejně bych neměla peníze na moc toho pití. Takže na koncert jdu s kamarádem, kterýmu ani nemůžu říct, jaký mám teď problémy. Teda můžu, ale nevim jestli by mi s tim nějak pomoh. Mám ráda svý kámoše, ale když mám nějakej problém, tak se to buďto snažej vyřešit, což se jim nemůže povíst, nebo se naštvou stejně jako já. Nebo ještě spíš, mi řeknou něco typu to nic není, já jsem na tom hůř. A mně by přitom stačilo, kdyby mě někdy někdo objal a řek to bude dobrý... Ještě se mi nestalo, aby tohle někdo udělal. Asi vypadám moc sebejistě a vyrovnaně. Ale to jsem přece vždycky chtěla. "O sebe se postarám. A o každýho dalšího taky," jak říká Rizzo z Pomády. Vždycky se mně ta postava v tom filmu líbila. Chtěla jsem bejt jako ona.


A jaká vlastně jsem? Kdo jinej by to měl posoudit, než já? Slyším akorát nadávky a lichotky, a nevím, čemu se dá spíš věřit. Nadácky ignoruju, ale komplimenty se mi ignorovat nedaří. A z toho potom pramení to, že jsem namyšlená, sobecká, atd. Ale mně jsou lidi, co to říkaj, u prdele. A na to si prostě musej zvyknout, že já jim nebudu psát, jak se na ně těšim, když to neni pravda a že když mi pochválí tričko, nepochválim jim jejich oblečení, když se mi nelíbí. To neni moje povinnost. (A i kdyby, na ty já seru.)

Ta zlost obsahuje ještě něco. Jsem (až moc) upřímná. A taky v poslední době mluvím děsně sprostě. Takhle, když píšu, tak se snažím o kultivovaný projev, ale jinak... Prej neni pěkný, když holka mluví sprostě. No a co. Jsem prostě nasraná. Rozčiluje mě teď všechno. Knížka plná píčovin (ty nejzajímavější pasáže si vypisuju, později sem dám recenzi). Kluk, kterej neni schopnej něco říct přímo, a dokáže jenom psát, nebo mluvit v náznacích, který já pak nechápu. Nebo někdo, kdo se se mnou chce pořád scházet, a já se s ním sejít chci, ale ne teď. Rozčiluje mě počasí a škola. Rodiče. Bratr.

Kam se kurva poděl můj optimismus?
 


Komentáře

1 Mishelle Mourn :3 | Web | 22. října 2011 v 14:14 | Reagovat

nice site :) :DDDD

2 Domushqa | Web | 22. října 2011 v 14:15 | Reagovat

Zajímavé....

3 Luci-e | Web | 22. října 2011 v 14:30 | Reagovat

Taky v poslední době nejsem zrovna dvakrát optimistická, no.
Užij si koncert :)

[2]: Ach bože, kdy už to konečně pochopíte, že pro vás nikdo hlasovat NEBUDE?!

4 Jane | Web | 22. října 2011 v 14:34 | Reagovat

[3]: Sorry, ten komentář jsem smazala :D

5 Ta, co zatím nemá vymyšlenou přezdívku | Web | 22. října 2011 v 15:34 | Reagovat

Hele sice mě moje máma občas fakt hodně sere a uznávám, že si někdy o ní  duchu taky pomyslim, že je kráva... Ale nikdy to nemyslim vážně, jenom v afektu. Nevim proč, ale jak to takhle čtu, tak mi to přijde hnusný. Neni kráva, prostě je strašně vysazená na to, abych stavila rodinu na první místo. S tim asi nic nenadělám, no.
Jinak s tebou soucítim, protože mě poslední dobou taky všechno štve. Přijde mi, že je všechno děsně složitý, že musim pořád něco řešit a že se mi nedaří prostě "vypnout" a na nic nemyslet jako dřív... No, chtělo by to něco optimistickýho na závěr - určitě je tohle jenom chvilkový období, který přejde. Vsaď se. :)

6 Jane | Web | 22. října 2011 v 15:53 | Reagovat

[5]: Jo, je hnusný říct o tvý matce že je horší než ta moje. Ale já nebyla ta, kdo říkal, ať klidně její matku urazím, protože si myslí to samý. Můžeš s tím něco udělat,kdybys chtěla.

7 Ta, co zatím nemá vymyšlenou přezdívku | Web | 22. října 2011 v 15:58 | Reagovat

[6]: Neřekla jsem, že si myslim to samý, ale to je jedno. Teda moc nevim, co bych s tim mohla udělat.

8 Blé | Web | 23. října 2011 v 18:45 | Reagovat

trošku mi to připomíná slogan "bejt punk, ve většině případech znamená zbouřit se vůči svým rodičům, být nepřátelé předešlé generace!" nebo tak nějak, ale v tomhle já nejedu, já si se svou matkou vlastně rozumím, ikdyž mě taky někdy sere a občas jí neřeknu všechno a pak je ona nasraná na mě, ale vždycky jí to zatím nějak přešlo. Jinak počasí mě taky rozčiluje !!

9 Žirafka | Web | 25. října 2011 v 15:21 | Reagovat

To já slyším buď ticho, nebo spíš narážky. A vždycky jsem byla plná optimizmu a nic si z toho nedělala. Jenže čeho je moc, toho je příliš. Narážky ostatních mi prostě ubíraj naději a optimizmus, krev v žilách, energii jít dál a vyprdnout se na poslouchání těch věčnejch keců druhejch. A že ne nesluší mluvit sprostě? Proč kluci můžou a je to "cool"? Proč my holky, když řekneme sprostý slovo, jsme odsuzovány a brány za bůhvíjaký sprostý ... ? Celej svět je nefér, škola mě v tom jen utvrzuje a demotivuje mě čím dál víc. Můj optimizmu s žilách už dávno neproudí...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.