na Blog.cz

Všechno je ještě divnější. Místo abych dál držela smutek, mám celkem dobrou náladu. Nerozhodilo mě, že Brácha objevil můj blog a pravděpodobně si přečetl všechny články, kde mu nadávám a všechny články, kde píšu jak ho mám ráda. To mě víc rozhodilo dívat se na nějakej trapnej seriál, kde sbor hluchých dětí zpíval Imagine. (Jo, vážně. Jsem prostě hipík. A vždycky jsem byla.)

Tuhle báseň jsem napsala nedávno. Je dost depresivní, snad první opravdu depresivní báseň, co jsem napsala. Připomíná mi až trochu básně, co psal Fidel. (Dokonce napsal kdysi jednu mně. Bylo to od něj pěkný. Poslední sloka zněla: "Dej mi prosím šanci jednu, jednu šanci jen. Teď tu visím a podkopávám bednu, chvíle s tebou jsou jako sen." V tý době jsem mu to i věřila. A věřím mu pořád?)

Ten konec měl být optimistický. Vlastně jsem to chtěla napsat tak, aby to začínalo depresivně a postupně to bylo lepší a lepší, jenom nevím, jestli mi to vyšlo. Vlastně jsou v tom všechny ty stádia, něco jako v albu Notorious, který jsem kdysi popsala, že jsou tam prostě všechny stádia vztahu, ve kterým je nějakej problém. (A je to jedno z mejch fakt oblíbenejch alb, jen tak mimochodem.)

Prosím S., kdyby náhodou přišla na můj blog, aby už to nečetla. I když to stejně číst bude, protože já bych to udělala taky.

Nepsala jsem sem tak dlouho, protože jsem neměla počítač. Normálně přestal fungovat a já jsem přišla o všechny povídky, písničky, nahrávky, filmy a fotky z posledních let. Docela mě to sebralo. Už jsem se s tím nějak smířila a připadám si tak jako "znovuzrozeně". A bez počítače mi bylo nádherně. Teď máme notebook, ale vlastně jen půjčený a mně se na něm děsně blbě píše.

Vlastně mě poslední dobou sbírá celkem dost věcí. Babičce umřel kocour. Sice jsem ho neměla tak ráda, jako kočku Micinku, kvůli který jsem brečela hodně dlouho, ale stejně mě to mrzí a pořád si to nepřipouštím. Přejelo ho auto před domem na silnici (nikdy dřív nechodil ven, jako na ulici). Matka na mě pořád řve kvůli známkám z chemie - z poslední písemky mám zase 4- (moje známky jsou tři 4-) a ona prý nemohla celou noc spát, protože se bojí že dostanu pětku na vysvědčení a vyhoděj mě ze školy.

V poslední době jsem udělala dvakrát jeden prohřešek: Psala jsem básně, ale s uměle vybraným tématem a ne spontánně.

První je úkol do školy, češtinářka nám totiž zadala super úkol Napište parodii na nějakou báseň z Kytice. Vybrala jsem si polednici, a to proto, že mě napadla ta modifikace názvu (ještě dřív než ten úkol zadala). Druhá báseň je taky do školy, ale do literární soutěže Krásnohoření. Téma bylo Nekonvenčnost, a já jsem při psaní básně použila části básně, kterou jsem psala už minulé léto - kdy jsem si uvědomila to, o čem ta báseň je. Já vás chci poprosit, abyste mi obě básně zhodnotili, než je budu odevzdávat - přece jen bych chtěla znát nějaké názory před uveřejněním ve škole.

Probudila jsem se, a spustila se mi krev z nosu. (To je u mě - bohužel - celkem běžný.) Když jsem ale vstala, tak jsem se začala cejtit nějak ještě víc divně. Bušilo mi srdce, měla jsem pocit že nemůžu pořádně dýchat a třásly se mi ruce. Motala se mi hlava a po cestě do školy jsem musela vystoupit z autobusu abych se nadejchala vzduchu. A téměř celej den mám pocit naprostýho zeslábnutí a vyčerpání. Nevím, čím to je, ale nevypadá to zrovna na nějak silné zdraví.

Už spoustu dní jsem zavřená doma. Chodím akorát do školy. Už i ti nejneodbytnější kámoši vzdali někam mě zvát. Nevím, co bych měla dělat, aby mě někam pustila. Takhle akorát zatahuju odpoledky ve škole a chodím si sednout do parku s pivem, cigárama a knížkou. To mi musí stačit. Včera večer šla matka do nějakýho divadla na debilní muzikál a já jsem samozřejmě ze zoufalství bežela hned pro chlast (a to sama nikdy nechlastám). Probudila jsem se s dvěma prázdnejma flaškama od vína v posteli a doteď se divím, že na to matka nepřišla.

Občas mám chvíle, kdy se ve škole s nikým nebavím a nikdo se nebaví se mnou. Sedím na své židli a rozhlížím se kolem sebe. Chvíli třeba poslouchám cizí hovory (o přestávce) nebo k tomu učitelčin výklad (o hodině) ale potom jako bych vypla. Najednou si začnu připadat jako bych byla v nějaký bublině, oddělená od ostatních, i když jsem s nima v jedný místnosti. Připadám si nad všechny úplně povznesená. Říkám si: "Co tady vlastně dělám? Sedím tady s těma lidma, ale jsem úplně mimo ně. Mám naprosto jiný myšlenky. Všichni řešej takový nesmysly a přemýšlej nad naprostejma banálnostma." A jako bych byla najednou někde jinde a moje mysl se vznášela někde u stropu nad všema těma lidma, se kterýma si vlastně nemám co říct a nevim proč tam mezi nima jsem.

Nepíšu. Nevím jak je to možný, ale nepíšu. Vysrala jsem se na všechny, se kterýma jsem si dopisovala, a skoro týden už jsem si nenapsala do deníku. Otázkou je, jestli se vážně nic neděje, nebo jestli jsem se jenom chytila tohohle názoru a už se budu navždycky nudit i když se bude dít spoustu věcí, ze kterých bych dřív byla úplně v prdeli nebo naopak nejšťastnější v životě.

A je to tady. Už jsem si skoro říkala, že je to zvláštní - tolik let už píšu blog (tohle je už třetí nebo čtvrtá stránka) a jako by zázrakem se mi vyhnulo to, co asi všichni znáte. Zázraky ale neexistujou, a pokud jo tak se vyhýbaj internetu, takže konečně se dostali na můj blog lidé, které jsem tu nechtěla.